Pochází z Brna. K hudbě se dostala již v dětství, ve své rodině. Zpěvu se začala věnovat již na základní škole a od 4. třídy navštěvovala hodiny sólového zpěvu při Lidové škole umění. Kromě toho se Barbora věnuje od svých 6 let také hře na violoncello a na klavír. Po ukončení základní školy úspěšně absolvovala přijímací řízení na Deylovu konzervatoř a střední školu pro zrakově postižené v Praze, kde v současné době studuje zpěv a hru na klavír. V její dosavadní tvorbě se pokouší především spojit hru na violoncello se zpěvem a věnovat se volné improvizaci. Zajímá ji jazz, blues, šansony či spirituály. V současné době vystupuje také samostatně na koncertech se svým spolužákem, který ji doprovází hrou na klavír. Do budoucna by se ráda věnovala pedagogické činnosti a především výuce zpěvu.

Byla to vlastně náhoda, která nás svedla dohromady. Krátce pře Vánocemi jsme společně s paní profesorkou Kozákovou zkoušely nějaké věci a dostaly jsme noty pro tři hlasy. Byly jsme nadšené jednotnou kvalitou hlasů a rozhodly jsme se společně zpívat dál, pod vedením paní profesorky. Začaly jsme nacvičovat více věcí a postupně se rozvíjel a upravoval náš repertoár.

Na začátku toho všeho ale rozhodně nestál žádný záměr. Neměly jsme v úmyslu založit nějaké vokální trio, ale situace tomu tak chtěla a naše hlasy vedle sebe zněly tak přirozeně, že jsme se tomu začaly věnovat více. Prvotním impulsem k založení tria bylo především společné hlasové školení, pod vedením paní profesorky, jejíž výuku jsme v době počátků Makabary všechny tři navštěvovaly. Zkusily jsme zkrátka jednu věc a vyšlo to.

Co vám dává hudba, v čem vám pomáhá?

Hudba je pro nás důležitou součástí života, bez níž si to už ani neumíme představit. Lidé se zrakovým postižením vnímají hudbu daleko intenzivnější než vidoucí. Na konzervatoři můžete potkat mnoho lidí, kteří mají absolutní hudební sluch. Tam, kde nám Pán Bůh vzal, přidal nám naopak na hudebním vnímání. Hudba je nejlepším prostředkem k vyjádření vlastních pocitů. Někdo může namalovat obraz. My ho namalovat nemůžeme. Můžeme ale zazpívat písničku a tou vyjádřit, co cítíme. Hudba dává navíc zrakově postiženým možnost dalšího uplatnění a profesního rozvoje. Nejdůležitější v životě je vůbec si nepřipouštět jakýkoliv handicap a nechat vše plynout normálně. Dělat, co Vás baví a zajímá. Omezení zrakově postižených jsou samozřejmě mnohá, ale daleko důležitější je uvědomovat si, že je toho přesto daleko více, co můžeme dělat. Jde o to dívat se na věc s nadhledem.

Máme dobrý pocit, že jsme něco dokázaly, ale doufáme, že je toho ještě daleko více před námi. Spíše to celé vnímáme jako jakousi šanci a startovací můstek. Myslíme, že je také důležité, že jsme svou tvorbou vyplnily dosavadní mezeru na trhu. Existuje sice několik podobně laděných vokálních uskupení, ale především to, že zpíváme bez kapely a jsme vokální trio z nás dělá něco zajímavého a jiného.

To vychází již ze středověké tradice zpěvu pro dva mužské a dva ženské hlasy. Souvisí to úzce s dějinami hudby a hudebním vývojem, kde byla vždy tradičně psána hudba pro dva a dva hlasy. Tenhle vývoj se pak ustálil a byl respektován. Skladby, které interpretujeme, jsou buď přímo psány pro netradiční složení trojhlasu, nebo je upravujeme tak, abychom je mohly zpívat.

Jak probíhá spolupráce v Makabaře, vycházíte si vstříc, nebo je to čistě profesní záležitost?

Naštěstí jsme všechny kamarádky, takže práce v Makabaře pro nás není jediným časem, kdy se vzájemně sejdeme a můžeme být spolu. Myslím, že právě to, že jsme si celkově hodně blízké, nám pomáhá v dalším rozvoji. V podstatě i díky tomu byly společné začátky o mnoho snazší. Nemusely jsme se takříkajíc hledat. Ani hudebně, ani osobně. Zkrátka jsme se znaly a hlasy už k sobě zvláštním způsobem ladily. Zní to asi neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak.

Pomohla vám nějakým způsobem škola?

Škola nám především dává materiální zázemí. Reprezentujeme školu na mnoha akcích a je to samozřejmě důležitá součást naší práce. V každém případě nás podporuje a bez ní bychom to nezvládli.

Kde všude jste jako trio Makabara vystupovaly a kolik koncertů máte v průměru do roka?

Vystupujeme často v Praze, na Vysočině, v rámci folkových festivalů, v Podkrkonoší.

Počet koncertů se dá jen těžko nějak odhadnout, záleží na momentální situaci a každý rok je to jiné. Dlouhodobě spolupracujeme také s Národní knihovnou v Praze.

Pokud bychom to měly nějak zobecnit, pak tou metou bude asi Rudolfinum.

V rámci svého působení v Makabaře jste měly možnost podívat se do USA, kde jste se úspěšně zúčastnily soutěže pořádané společností VSA Arts. Co pro vás výhra v této prestižní soutěží znamená?

Pro nás to bylo určitě důležité, byť to celé bylo poměrně krátké a rády bychom se do Ameriky znovu vrátily. Zkušenost to byla obohacující. Profesně nás to posunulo především vůči okolí, které nás teď vnímá daleko intenzivněji. Dokonce máme i více koncertů. 

Máme za sebou například spolupráci s Danielem Landou v rámci projektu Neofolk a večer s Karlem Krylem a potom také v rámci jeho turné Bouře.

V čem spatřujete svůj další hudební rozvoj? Jaké jsou vyhlídky Makabary do budoucna?

Makabara je pro nás jakási jistota, a přestože přemýšlíme o vlastní práci a kariéře, je to důležitý záchytný bod. Možnost uplatnění je v takovém uskupení daleko větší a jasnější než v sólovém dráze a navíc je to určitě větší zábava a menší tréma.

Naší další metou je především rozšíření repertoáru a natočení vlastního alba, kde bychom mohly svou práci prezentovat. Doufáme, že v tom nám nynější akce Fondu Soare pomůže.

Určitě bychom rády zůstaly a pracovaly společně. Trio nám dává dostatek prostoru pro tvorbu a zároveň nás motivuje k dalšímu rozvoji.

Na otázky odpovídaly studentky Konzervatoře Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené: Barbora Janová, Kateřina Uličná, Marie Vostatková.